Příběh Ivany

Dobrý den, jmenuji se Ivana Megová a 10 let vedu kurzy pro ženy. Kurzy, které ženy vedou k sobě, k vlastnímu vědomí, k prožitkům těla, k ženskému naplnění. Mnohé ženy podléhají bludnému přesvědčení, že musí být stejně krásné jako ženy z reklam a časopisů, ale cestou k ženskému naplnění není být jako někdo jiný, často upravený k co nejlepšímu prodeji čehokoli. Cestou je nalézt krásu v sobě, uvěřit v to, že jsem jedinečná a mám úžasné dary, které mi poskytla matka příroda při narození. Znáte vy, své vlastní dary, kterými obohacujete svět?

Paradoxně jsem se k této cestě dostala přes odmítání svého ženství v mládí. Velmi ráda jsem pobývala ve svém dospívajícím období s kluky, občas jsem i byla samotná žena na „pánské jízdě" a vyhledávala jsem mužskou společnost. Ani ne tak proto, že bych s nimi silně popíjela nebo se s nimi milovala na potkání. Ale velmi mne přitahovalo mužské myšlení, důraz na intelekt, mužský svět, kamarádství. Ženy mi tehdy připadaly příliš hašteřivé, občas plytké klábosením beze smyslu. Často považované za „hloupé". A já si zakládala na své inteligenci, analytickém myšlení. Být hloupou pro mne tehdy bylo větší ponížení, než být ošklivou. S odstupem mnoha let si ovšem uvědomuji, že i tehdy jsem toužila po ocenění mužů, po ocenění mé chytrosti, důvtipu, schopnosti držet s nimi krok. A hluboko uvnitř jsem vlastně nevědomě toužila po přijetí „celé mně", po lásce, naplnění. Jen jsem to tehdy o sobě nevěděla a ani bych si to nepřipustila.

Pak šel čas, studovala jsem, vdala se, narodil se mi syn, u něhož jsem byla velmi ráda a přála jsem si, aby to byl kluk, s holčičkou bych si tehdy dle mého mínění nevěděla rady. Kromě pedagogiky - učím na střední škole společenské vědy a matematiku - jsem postupně začala nejprve soukromě, poté na veřejné vysoké škole studovat psychologii, absolvovala jsem pětiletý dynamický psychoterapeutický výcvik pod supervizí doc. Jaroslava Skály, navštěvovala Pražskou psychoterapeutickou fakultu.

A po letech oficiálního psychologického vzdělávání přišel v mém životě okamžik, který byl pro mne zároveň nejtěžším v životě a zároveň nedůležitějším pro mé nasměrování směrem k ženství, jeho podstatě, jeho přijetí, jeho hloubce, jeho moci, jeho nádheře, k odkrytí fascinujících darů, které ženství nabízí.

Oním okamžikem, bleskem z čistého nebe, bylo oznámení mého muže, že mne po 14 letech opouští. A já jsem s ním právě byla ve druhém měsíci těhotenství. Zhroutil se mi svět. Na začátku pátého měsíce jsem potratila. Muž odešel a svět se ponořil do tmy. Ta nejhorší tma trvala rok.
Rok transformace, čištění, vzteku, žalu, tápání, zoufalství a občasného nadechnutí. Hledání pevného bodu. Ale pod tím vším bahnem se občas vynořila jako světélko věta:" Nesmíš připustit, aby ses stala zatrpklou ženou."

A možná právě ono odhodlání nezůstat v té tmě dokonce života a otravovat svou sebeneláskou a zklamáním celé své okolí, mi na cestu přineslo nový směr. Nejprve tantru a v jejím nitru setkání s ženským kruhem.
A přišel obrovský výtah k mému sebevědomí, nalezení podstaty mne jako ženy, k bezpodmínečné radosti ze života, k pochopení souvislostí jaké mají cykly země, měsíce s ženským životním a měsíčním cyklem. Výtah k propojení s přírodou, se svým tělem, se svou hlubokou a silnou sexualitou, se svým mateřstvím, výtah k propojení s Univerzem, respektive tady na Zemi a v mém podání, s Bohyní.

Začala jsem poté navštěvovat množství dalších kurzů a výcviků, tantrických, šamanských, konstelačních. Některé byly čistě ženské, většina smíšených. V té době totiž učilo v naší zemi velmi málo ženských učitelek. Takže jsem na pozvání kolegyně Katky Kramolišové, se kterou vedu mnohé kurzy dodnes, začala učit sama.
Výsledkem toho všeho je mnohaletá zkušenost ve vedení stovek dalších žen, kterým pomáhám objevit jejich vlastní potenciál. Pomáhám jim bez nutnosti spadnutí do tmy objevit přirozenost jejich těla, přiblížit jim jejich propojení s přírodou a jejími cykly. Pomáhám jim k nalezení opory v sobě, v matce zemi, v ostatních ženách. Pomáhám jim k nalezení lásky samy k sobě. Milovat sebe je to totiž nezbytným předpokladem k milování ostatních. Tu část v sobě, kterou nepřijímáme, totiž bohužel nevědomě nacházíme v druzích a zlobíme se proto na ně.
Mnohé ženy po mých kurzech zhubly či přibraly – dle toho, co je učinilo šťastnějšími, prohloubily svá partnerství či našly sílu k opuštění nefungujícího vztahu. Nově se zamilovaly, změnily zaměstnání v to, které s nimi bylo více v souladu. Otěhotněly, ačkoli jim to předtím nějak nešlo, začaly menstruovat po předešlých menstruačních poruchách a milovat svou menstruaci. Dokázaly se nejen smířit, ale s velkým potěšením přijmout svou menopauzu, jako bránu ke vstupu do kvalit moudrých žen. Prostě dokázaly změnit své životy směrem ke své vlastní spokojenosti.

Výsledkem v rovině mého osobního života je soužití s partnerem, kterého jsem potkala před 9 lety a s nímž mám krásnou 3letou holčičku, narozenou přesně na den po dvaceti letech od mého báječného syna. Nyní už vím jak na to vychovávat dceru. A svému bývalému muži jsem vděčná za to, že udělal krok, kterého bych nebyla schopna a kterým nás oba osvobodil.

Těším se, že vám mohu poskytnout něco z toho, čím naplňuji své ženství.

Příběh Katky

Jsem žena. Jsem matka. Jsem manželka=milenka=partnerka. Jsem bohyně v lidském těle. Mám v sobě taky nějakou otravnou část, která mi říká: "Prosímtě jak o sobě můžeš napsat, že jsi Bohyně v lidském těle? Nefandíš si trochu?" Učřitě ji taky znáte ze svého života. Naštěstí dnes už nade mnou nemá takovou moc jako kdysi, tak to s klidným svědomím napíšu.

Velkou část života jsem žila pod bičem tohoto vnitřního kritika. S nejlepšími úmysly mi tento "dar" předala moje máma, protože věřila, že aby člověk v životě něco dokázal, musí být se sebou neustále nespokojený, aby se víc snažil. 

A tak jsem se velkou část svého života snažila být stále dokonalejší a lepší. Ale naštěstí mi máma kromě tohohle "dárečku" předala i jiné dary. Takže mě hnala dopředu taky hluboká touha po poznání a pochopení světa a přesvědčení, že má smysl jít za svými sny. Máma mi dala odvahu svoje sny následovat. Jsou to takové trochu mužské dary, protože moje máma byla taky tak trochu táta. Můj táta tam moc nebyl, žil v jiném městě, s jinou rodinou, tak to asi máma vzala trochu za něj. Od táty si nesu velký smysl pro humor a přesvědčení, že rodina je důležitá. Také jsem od svých rodičů dostala úžasné 4 sourozence, které mi nezávisle na sobě pořídili. Takže moje rodina je velká a je pro mě opravdu důležitá.

Musím zmínit také svoje dvě úžasné babičky, které pro mne byly velkým zdrojem lásky a inspirace. Babička z mojí ženské linie byla úžasná Žena s velkým Ž, královna v nejlepším smyslu toho slova. Zpívala nádherné moravské písně a úžasně vyprávěla příběhy. Dovedla si užívat život plnými doušky. Naučila mě milovat hudbu a vychutnávat život. Dala mi moje jméno: Kateřina. Cítím její sílu ve svých kostech. Moje druhá babička, z mužské linie, byla neuvěřitelnou kombinací velmi duchovní a velmi zemité ženy. Ona mi otevřela dveře duchovního života, skrz ni jsem poprvé poznala Bohyni v podobě Panny Marie, ona mi ukázala sílu ženského srdce.

Dědečky jsem si užila málo, pamatuju, že tátův táta hrál úžasně na tahací harmoniku a housle a byla s ním velká legrace. Mámin táta byl vinař a zahradník a tak v sobě cítím jeho otisk ve své lásce k přírodě, zemi a vínu :-)

To jsou kořeny, ze kterých vyrůstám.

Moji cestu utvářela jednak moje touha po poznání podstaty věcí a jednak moje touha vyléčit svá vnitřní zranění. Od mládí jsem byla vášnivou čtenářkou beletrie, filozofie, historie, psychologie, milovnicí příběhů. Ale také jsem byla vnitřně rozervaná a nespokojená sama se sebou. To mě obojí přivedlo ke studiu psychologie na Masarykově univerzitě v Brně. Poznala jsem tam mnoho duševně spřízněných lidí a několik úžasných učitelů, kteří mě velmi ovlivnili. Profesor Smékal, vodnář a snílek, jako já, ve mně podporoval fascinaci lidskou duší, neuvěřitelnou rozmanitostí lidských bytostí, přinesl také do mého života knihu, která mě na dlouho, nejspíš napořád hluboce ovlivnila. Byla to kniha Číše a meč: agrese a láska v lidských dějinách. 

Tam jsem se dozvěděla, že v naší dávné historii naši předkové žili v míru, v rovnosti, propojení vírou, že všichni jsme příbuzní, děti jedné Matky: Země, Přírody. Že v sobě neseme schopnost vytvářet rovnost ( mezi muži a ženami, mezi všemi, kdo tvoří společnost) neseme v sobě schopnost sounáležitosti a zodpovědnosti za celek. Ale také v sobě neseme dědictví pozdějších válečných kmenů, které tyto pokojné zemědělce, žijící v úrodných krajinách a důvěřující v hojnost pro všechny, ovládli a podrobili své filozofii meče. Zrodili se a přišli z nehostinných míst země a proto s sebou přinesli strach, že není dost pro všechny a že ti nejsilnější mají právo vládnout a mít nejvíc. A tak v sobě všichni neseme dědictví Číše i dědictví Meče. A je na nás, jak s tímto dědictvím nakládáme.

Od té doby mě fascinovalo jak se v historii měnily role mužů a žen a jsem ráda, že žijeme v době proměny, kdy ženy společně s muži utvářejí to, jak vypadá náš svět. Od té doby mě vedla touha být součástí téhle proměny a přivedla mě právě k práci se ženami, s polaritou mezi ženou a mužem, s propojením žen a mužů.

Vše co v životě dělám: moje práce s lidmi při individuálních konzultacích i se skupinami na mých seminářích, festivalech, poutích vychází z vědomí že v každém z nás je zdravé, moudré já, které nás může vést na cestě ke spokojenosti se sebou a stím, co vytváříme v tomto světě. A taky vědomí, že v hloubce jsme všichni propojení s tím, co je větší než my, s tím, co vyživuje naše moudré já a že když se na tohle vědomí rozpomeneme, budeme vědět, jaká je naše cesta a co je opravdu důležité. Nepotřebujeme nějaké vnější autority, které by nám měly říkat, co máme dělat.